THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nekompromisne a ostro sa do poslucháča púšťajú THE RED DEATH hneď z úvodu svojho druhého albumu, vydaného pod krídlami neúnavných objaviteľov mladých „talentov“. Možno je to len skreslený pohľad Európana, no za posledné roky si všímam uniformovanie americkej metalovej scény. Najmä čo sa mladých kapiel týka, príliš veľa ich začalo dávať dôraz na prevedenie a formu, pričom obsahová stránka žalostne zaostáva. Je jedno, či hovoríme o mladých kapelách napríklad zo stajne Metal Blade, alebo z televíznej show Battle for Ozzfest; ak má byť toto nastupujúca generácia amerického metalu, pýtam sa, čo iné hodlá ponúknuť okrem toho, že kopíruje všetko minulé i súčasné a popri tom iba na všetky strany demonštruje svoju nasratosť?
THE RED DEATH si svoju odlišnosť a originalitu vyčerpávajú počuteľným vplyvom heavy metalu, v ktorom sa cítia zreteľne lepšie, než v death metalových, či metalcore omieľačkách. Bohužiaľ, najmä u gitaristov počuť, že tak celkom nepochopili svoje poslanie. Väčšina ich tém sa príliš spolieha na bezpečnosť hrubého éčka, z ktorého podnikajú iba málo „výletov“ do iných tónin. U talentovanejšieho gitaristu by väčšina motívov THE RED DEATH predstavovala rozcvičku na úvod skúšky, Američania na nich postavili hneď celý materiál; navyše so zvukom, ktorý znie príliš počítačovo - rozumej: nie je zlý, no chýbajú mu „gule“, ktoré inak ako snímaním zvuku mikrofónom z poriadnej bedne nezískate. Inštrumentálne to ako tak zachraňuje bubeník, hoci skôr ako virtuozita tu v skutočnosti vytŕča najmä istota a presnosť. Spevák je podobne ako v drvivej väčšine (nielen) amerických metalcore kapiel iba mladá kópia Tomasa Lindberga z nesmrteľných AT THE GATES. Svoje vzory nám kapela počas albumu ešte zopár krát naservíruje, či už ide o pasáže požičané od METALLICY, alebo dokonca aj PARADISE LOST.
Nemám nič proti jednoduchosti, iba si myslím, že sa za ňu dá menej schovať. THE RED DEATH nie sú zlou kapelou, trpia len na prílišnú predvídateľnosť. Väčšina postupov je pekná, no už tu zopárkrát boli, navyše ich kapela väčšina mieša štýlom „4x zopakovať a poďme ďalej“. Z materiálu nejde absolútne žiadna charizma, maximálne tak hlboká poklona a prílišný rešpekt kapelám, ktoré tvorbu Američanov ovplyvnili.
Z materiálu nejde absolútne žiadna charizma, maximálne tak hlboká poklona a prílišný rešpekt kapelám, ktoré tvorbu Američanov ovplyvnili.
4 / 10
Paul Hamblin
- spev
Joshua Williammee
- gitary
Aaron Conti
- gitary
Dominic Mastronunzio
- basgitara
Graham Mitchell
- bicie
1. Frames Of Reference
2. Consciousness Decay
3. Twilight Of The Idols
4. Silent Machines
5. From The Height Of A Thousand Years
6. Before An Empty Throne
7. The Final Sphere
8. Aftertaste Of The Emaciated
9. Synchronized Worlds
10. Instrumental
External Frames Of Reference (2005)
Aftertaste Of The Emaciated (2004)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Metal Blade
Stopáž: 38:34
Produkce: Jocko Randall
příjemnej death/metalcore s dost chytlavýma riffama
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.